Miluju ty jednodenní výlety

26. února 2017 v 11:46
A to hlavně s Ma.Kr.

Kapky deště dopadaly na naše tváře, zatímco my jsme se toulali brněnskými uličkami. A pokud nosíte dioptrické brýle, tak jistě víte, jak jsou kapky deště docela zákeřné, neboť dělají šmouhy na sklech.
Naštěstí spadlo jen pár kapek, které byly vpodstatě neškodné, tudíž jsme ani nemuseli vytahovat deštník. Což bylo děsně fajn, jelikož není nic horšího, než trmácet se po obchodech s mokrým deštníkem.
No, vlastně jsme ani po obchodech moc nechodili, dalo by se říci. Akorát, když jsme dojeli busem do Brna (měli jsme jet vlakem, ale vzhledem k tomu, že je výluka, tak jezdí autobusy) na hlavní nádraží, tak jsme zaběhli do Vaňkovky na wc a ani okem jsem nezavadila po nějakém obchodě s hadříky. Což bylo dobře, jelikož kdyby se tak stalo, tak bych utratila veškeré mé peníze, které jsem u sebe měla.
Ale náš plán dne byl jiný, tudíž žádné nakupování hadříků se pro ten den nekonalo. Sice jsme navštívili Terranovu, ale zde mne nic nezaujalo, nebo spíše jsem si byla vědoma, že nesmím žádné peníze utrácet. Jenže jakmile naše nohy vstoupily do krámku s želatinovými bonbóny, tak zde můj mozek úplně ztratil smysl a malou lopatičkou již jsem nabírala veškeré bonbóny, které mi přišly pod ruku. Nejlépe se tou lopatičkou nabírali gumoví medvídci a nejhůře se nabíraly žížaly, načež moje kamarádka R.H. poznamenala, ať to beru rukou.
Výjmečně jsem ji neposlechla, ale měla jsem sto chutí tak učinit, akorát mé vědomí mi našeptávalo, ať to raději nedělám. Po pětíminutách nabírání s pocitem strachu kolik ten balíček bude stát, jsem položila sáček na váhu, která navážila půl kila želatinových dobrot. U pokladny jsem docela zajásala, když mi prodavačka řekla přijatelnou sumu. Balíček stál pouhých 80 korun, načež jsme se s R.H. shodli, že je to celkem laciné.
No, pokud se ptáte, jestli ty bonbóny ještě mám, tak musím říci, že moc už jich v sáčku nezbývá. Přeci jen naše rodinka je početná a můj nejmladší bratr neustále chodí a dožaduje se odměny v podobě želatinové pochoutky. Příště si ještě rozmyslím, jestli nějaké bonbóny nakoupím :D.
I když já jsem byla v bonbónovém krámku hlavou v oblacích, tak R.H. byla velice nesvá, jelikož jí čekalo propíchnutí ouška, které jsme předem domluvili v jednom tetovacím salóně.
To byl hlavní důvod, proč vůbec R.H. jela a já byla moc šťastná, že mi dělala společnici, jelikož jinak bych jela autobusem sama.
Což mne na krátké vzdálenosti nedělá problém, ale při větších vzdálenost jsem ráda, když nejedu sama přeci jen.
Zpět ale k propíchnutí ouška, které proběhlo bez zbytečných problému. Sice občas R.H. zanaříkala, že jí to bolí, ale jinak nedala bolest na sobě znát a pokaždé to komentovala slovy, že když to chtěla, tak to teďka má.
Ještě nám borec v tetovacím salóně doporučil, ať si na to koupí líh, tak jsme uposlechli a obíhali lékarny. Naštěstí v druhé navštívené lékarně ho měli, a tak jsme mohli pokračovat v našich plánech.
Jelikož nám ještě zbývalo půl hodiny do doby, než se sejdeme s Ma.Kr., tak jsme zašli na jídlo do Poe-Poe, což je velice levné bistro, kde dělají moc dobrou pizzu.
Poté už nám nezbývalo, než podniknout hlavní plán dne a tím bylo kino s filmem Psí poslání, na který jsem chtěla moc jít. Nejprve jsme zajistili vstupenky a jeli jsme po eskalátorech dolů naproti Ma.Kr., se kterou jsme se mimochodem setkali na schodech. Takže jsme se projeli a jeli za ní nahoru.
Vzhledem k tomu, že se Ma.Kr. s R.H. neznala, bylo nutné je seznámit, což jsem hnedka učinila. Ještě ten den večer mi Ma.Kr. psala, že R.H. je moc fajn holka, což mne udělalo obrovskou radost.
No, Ma.Kr. mne opět nezklamala a koupila jako pokaždé, když jdeme do kina, velkou krabici popcornu. Jenže tentokrát vrazila tu krabici mne do ruky se slovy, aby to zase nevysypala jako minule. Což byl docela dobrej pokus, ale jak ta krabice byla vrchovatě plná, tak mne ten popcorn padal dolů na zem a za mnou byla taková popcornová cestička.
Takže zase jsme dělali největší bordel v kině, z čehož jsme si dělali srandu do té doby, než začal film.
A předem říkám, že ten film byl nejvíc boží.
Joo, přiznávám se, že mne to chytlo za srdce jako správného pejskaře a ani ne v půlce filmu, již mi tekly slzy proudem, až dokonce filmu. A nelitovala jsem toho, ani těch peněz, které jsem za to dala.
Sice si mne holky trochu dobíraly, ale člověk který nemá psa, těžko pochopí, jak se věci mají.
Po kině už nám nezbývalo moc času, tak jsme ještě rychle s Ma.Kr. obešli pár obchodů a pak už jsme seděli v autobuse a jeli jsme směr náš domov.
A já jsem se cítila báječně, neboť to byl krásný den. Víc takových dnů.
Řekla bych, že to tento rok nebyl poslední den, kdy jsem navštívala Brno. Další návštěva mne čeká v květnu, a na to se opravdu moc těším, ale zatím neprozradím, co je účelem návštěvy. Jistě Vás s tím brzy seznámím.
Mějte se krásně a podnikejte také takové jednodenní výlety, na které budete jistě vzpomínat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.