Letí to...

20. května 2017 v 18:50
Jako hvězda, která letí k zemi.
Jako kapka deště, která padá na zem.
Jako střepy, které se rozletí ve velké rychlosti po zemi.
To je ten čas, který nelze zastavit.

Opět setkání s Ma.Kr. s veselou náladou, které bylo ukončeno smutným rozloučením.
Tak pa za tři měsíce.
Neboj, uteče to jako voda. Utěšovala jsem tím sama sebe nebo Ma.Kr? Možná nás obě.
Ano, čas nekompromisně běží. Zbývá mi poslední týden v mé milé domovině a pak tradá pryč.
Chápu, že tohle téma ohledně mé praxe v Německu omílám pořád dokola, ale čím blíž se to blíží, tím víc si začínám uvědomovat krutou realitu.
Na jedné straně jsem ráda, že odjíždím pryč z tohoto tyátru. Na straně druhé určitě mi bude smutně, až je to k neuvěření...
Joo, hlavně Ma.Kr. mi bude chybět a ta naše setkání u kapličky, hraní tennisu a vysedávání na pizzy. Tak jak tomu bylo dnes.
Již dlouhou dobu jsme byli s Ma.Kr. domluvené, že si zahrajeme tennis.
Ovšem pokaždé nám nepřálo počasí a jelikož už není čas čekat na další vhodné počasí, tak jsme museli náš tennis cup uskutečnit dnes. Kdy zrovna také nebylo příhodné počasí, neboť mračna se celý den stahovaly a nakonec spadlo pár dešťových kapek. Avšak tennis cup jsme zvládli v suchu s menším vítrem, na který jsme svalovali vinu, neboť ne pokaždé jsme se do tennisového míčku strefili.
Vzhledem k tomu, že jsme to hráli poprvé, tak místo hraní tennisu, bych to nazvala běháním po hřišti s raketou. Možná by se nám hodila i třetí osoba, která by nám ty míčky podávala a to hlavně v případě, když míček přeletěl přes hřiště.
Kdyby nás nevyhodili nějací týpci, tak bychom možná byli v tennise více zběhlí a určitě by nám to šlo lépe. Ale nestěžovali jsme si a vyšli jsme směrem ke kapličce, coby našemu oblíbenému místu.
U kapličky jsme dosedli na lavičky a vychutnávali si ten pohled, který je tam úplně nejvíc boží. Joo, ten mi bude chybět. A Ma.Kr. nápady a vtipy taky.
Vytáhnula jsem kofolu z tašky a velkými brčky jsme nasávali tu sladkou břečku, kterou máme radši, než kdejakej chlast. Hlavně Ma.Kr. se líbilo to velké brčko. Budu jí asi muset sehnat velkou sadu těchto brček. Jinak to nevidím...
S velkým množstvím cukru v krve nás zasáhl malý deštík, který dopadal na naše tělo a hlavně na flašku kofoly. S velkou nevolí jsem odcházela od té kapličky směrem k autu, kdy mne Ma.Kr. poprvé v pozici řidiče odvezla na pizzu do našeho oblíbeného pajzlu. Zase padaly hlášky a vtípky na úkor podniku do té doby, dokud nám nepřinesli objednanou pizzu. Opět tu naši oblíbenou. Poté přišlo to nevyhnutelné rozloučení, kterého jsem se bála nejvíce. Ovšem Ma.Kr. ho provedla s velkou grácií a předala mi tašku plnou dárků, které mají posilnit mé nervy. Hlavně tam byla šlehačka ve spreji, čemu jsem se musela smát, neboť jsme měli v plánu udělat si šlehačkovou párty stylem, že po sobě budeme tu šlehačku stříkat. Bohužel jsme to nestihli.
Další dárek, který mi vykouzlil úsměv na rtech, byla mapa. Ovšem nebyla to lecjaká mapa. Byla to mapa, kterou sama Ma.Kr. namalovala a která znázorňovala moji cestu do Německa. Spíše rychlý útěk z Německa domů.
S úžasným pocit proběhlého dnešního dne jsem dorazila domů, kde mne přivítal John s hlasitým štěkotem, čímž na sebe upozorňoval, že ještě nebyl venku. Ven jsem ho vzala, chudák malý zatím netuší, že jeho panička za týden zdrhne a on tu bude sám bez ní... Myslím, že bude trpět nejvíce z celé rodiny.
Ale jak už bylo řečeno na začátku...
Čas letí jako hvězda padající z nebe na zem,
jako dešťová kapka, která se nese dolů,
jako střepy, které se rychlostí rozletí po zemi.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.