Říjen

28. října 2017 v 16:03
Obklopeni hvězdami
ruku v ruce šli tichou nocí.
Hukot moře slyšeli za jejich zády.
Na cestu jim svítil měsíc,
když se vraceli domů liduprázdnou ulicí.

Někdy si přeju, aby to bylo jako ve filmu.
O rok později.
Všechno je najednou jiné a zároveň divné. Na nic se nedokážu soustředit a jsem roztěkaná.
Můj život se táhne, jak hlemýžď a nemá momentálně žádnou cenu.
Ve škole je toho strašně moc, ale já před tím zavírám oči.
On mi chybí, což je špatně, jelikož mne to strašně táhne ke dnu. Měla bych na něj zapomenout, neboť je to kretén, který je 900 km daleko. Jenže lásce neporučíš, ať se tím trápím jakkoliv. Navíc jsem pokaždé šťastná, když mi napíše. Horší je, že mu odepisuji a zároveň si uvědomuji, že bych to dělat neměla, jelikož mne to ničí. Čím dřív se ho vzdám, tím lépe pro mne a moje srdce. Ale je to těžký a mám pocit, že mne láska od něj nikdy neopustí...

Je toho teď hodně, co mám na srdci a chtěla bych to sem napsat, jenže poslední dobou na to psaní nemám vůbec žádnou chuť a ani čas.
Mám několik rozepsaných článků, které jsou do půlky sepsány, ale zbytek se mi psát nechce. Ať žije prokrastinace...
Ale jinak všem přeji krásný víkend...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.